Genetika (1)
Genetika (2)
Genetika (3)

Poruchy ve stavbě těla
(převzato z knihy Jaromíra Dostála - chov psů - genetika v kynologické praxi)

zuby.JPG (125379 bytes)

Předkus a podkus
U psů se předkus vyskytuje dosti zřídka. Genetická kontrola předkusu není doposud podrobně prozkoumána. Složitost tohoto defektu je také dána komplikací, kterou způsobuje neúplná dominance kratší lebky. Při vzájemném páření jedinců s delší a kratší lebkou se mohou u potomstva v jednom vrhu velmi snadno vyskytnout jak předkusy, tak i podkusy. Zkrácení spodní čelisti, které způsobí podkus u psů, je známou deformací. Je opět obtížné tvrdit, že každý podkus je genetickým defektem (Robinson, 1989). Jako u předkusu, i v případě podkusu má svůj vliv i dědičnost délky lebky.
Ve většině případů výskytu podkusu však jde o dědičný defekt, kontrolovaný jedním majorgenem. Jeho výskyt je podmíněn homozygotním stavem recesivní alely tohoto genu, která je označována "sm", podle anglického názvu short mandible.
Páření dvou defektních jedinců mezi sebou dává tak extrémně postižená štěňata, že nejsou schopna vlivem zkrácení spodní čelisti ani pít mateřské mléko a krátce po porodu hynou. To zajisté napovídá, že genetická kontrola tohoto defektu bude ještě poněkud komplikovanější.

Kýla
Kýla je popisována jako vakovitá výduť pobřišnice brankou ve svalovině do podkoží. Ve vaku se pak nachází vyhřeznuté vnitřnosti, jako jsou části střev, okruží, někdy i močový měchýř nebo březí děloha. Nejčastější jsou kýly břišní, které se vyskytují u štěňat v některých vrzích, a dále kýla šourková a tříselná. Nebezpečné jsou případy, kdy se kýla uskřine. Tento stav je provázen nejrůznějšími zdravotními komplikacemi a téměř vždy jej provází zánět pobřišnice. Operativní odstranění kýly je ve většině případů poměrně snadný chirurgický zákrok.
Kýla je podle pozorování mnoha různých autorů dědičná vada. Břišní kýla je kontrolována několika recesivními polygeny. O dědičnosti tříselné kýly nejsou tak přesné údaje a způsob dědičnosti je považován za neznámý.
Protože většina postižených jedinců je včas ošetřena bez záznamu do průkazu původu, selekce tohoto defektu z populace je velmi komplikovaná. Utěšovat nás může jen skutečnost, že kýla není v populacích našich plemen psů příliš rozšířena.

Kryptorchizmus
Jde o velmi známý defekt nejen u psů. Příznakem tohoto defektu je nesestouplé jedno nebo obě varlata do šourku. Někdy se hovoří i o monorchizmu, což je stav, kdy je u samce vyvinuto jen jedno varle. Má-li však pes v šourku jen jedno varle, nelze ihned zjistit, zda druhé varle vůbec neexistuje, což by byl případ monorchizmu, nebo druhé varle nesestoupilo do šourku z dutiny břišní, protože uvízlo někde na cestě tříselným kanálem; pak by šlo o kryptorchizmus. Ať jde o jakýkoliv stav, psi-samci musí mít dvě normálně vyvinutá varlata, úplně sestouplá do šourku nejen proto, že to požaduje standard plemene, ale hlavně proto, že je to podmínkou správné funkce samčího pohlavního ústrojí, vývoje spermií, a tím i normální plodnosti.
Defekt je považován za genetický již dlouhou řadu let, protože se vyskytuje v určitých rodinách, liniích nebo po některém psovi častěji než v ostatní populaci. Burns a Fraser (1966) uvádějí, že je to recesivní vada. Podrobnější studie se neuskutečnily, proto jiné zdroje, jako např. Šiler a Fiedler (1978), uvádějí, že jde o nepravidelný způsob dědičnosti (vazba na pohlaví i autozomálně recesivní). Robinson (1989) nevylučuje ani polygenní genetickou kontrolu kryptorchizmu.
Bilaterální kryptorchid je sterilní, což je svým způsobem určitá selekce těchto postižených jedinců v populaci. Unilaterální kryptorchizmus sterilní není. Někteří majitelé takových psů používají různé speciální masáže tříselné krajiny, jejichž smyslem je dosáhnout sestoupení varlete. Nedostaví-li se žádaný efekt včas, zbývá hormonální či chirurgické řešení. To je potřebné pro postiženého jedince, protože nesestouplé varle může způsobit komplikace. Jde např. o nežádoucí tlak v tříslech psa, o nádorové bujení takového varlete apod. Z hlediska genetického a chovatelského však jde o vylučující vadu, která by měla být i po úspěšném zákroku v každém případě poznamenána do průkazu původu a takový jedinec by neměl být nikdy použit v chovu.

Zpracovala: Klementová Hana
ReliefSm.jpg (6429 bytes)