Genetika (1)
Genetika (2)
Genetika (3)
(převzato z knihy Jaromíra
Dostála - Chov psů - genetika v kynologické praxi)
Metody plemenitby a selekční
postupy
O metodách plemenitby v chovu zvířat bylo již napsáno mnoho publikací. I
když jde o metody staré několik století, v praxi se stále používají za účelem
vytváření právě takových plemen, která jsou v dané době člověku
nejprospěšnější. Teoretické poznatky z oboru zootechniky a biologie pomáhají
stále více objasňovat a zdůvodňovat praktické znalosti a úspěchy vynikajících
chovatelů v minulosti. Na příštích stránkách tedy nebude řečeno nic nového.
Budou jen objasněny některé plemenářské postupy na genetickém základě tak, jak
tomu odpovídá současný stav vědomostí.
A ještě jedno musíme mít stále na zřeteli. Obecně známé metody plemenářské
práce a selekční postupy je třeba volit po zralé úvaze a dokonalém rozboru situace
v populaci, kde je chceme uplatňovat. Vodítkem nechť nám jsou především cíle,
kterých má být dosaženo, a stav plemene, jeho početnost, vyrovnanost ve znacích a
vlastnostech, jeho stáří apod. Nelze všechno chtít najednou. I v chovu psů stále
platí staré chovatelské přísloví "méně, znamená více". Čím méně
znaků pro šlechtění zvolíme, tím úspěšnější bude selekce a tím větší bude
chovatelský pokrok. Selekce na všechno je selekce na nic!
Metody plemenitby
Obecně rozeznáváme dvě základní metody plemenitby:
1. čistokrevnou plemenitbu,
2. křížení.
Čistokrevnou plemenitbou rozumíme vzájemné páření jedinců, kteří
patří do stejného plemene, mezi sebou. V chovu psů se používá většinou jen
čistokrevná plemenitba, a proto o ní bude pojednáno podrobněji.
Křížením rozumíme páření jedinců, kteří nepatří do stejného plemene, mezi
sebou. Tato metoda se používá v chovu psů při tvorbě nových plemen, při regeneraci
původních plemen a jako přilití krve v některých zvláštních případech.
Metody čistokrevné plemenitby
1. náhodné připařování
2. příbuzenská plemenitba
a) tvorba inbredních linií
b) liniová plemenitba
3. cizorodá plemenitba
a) křížení inbredních linií téhož plemene mezi sebou - topcross
b) připařování samců inbrední linie na neinbrední samice téhož plemene -
topincross
c) připařování samců inbrední linie na samice jiného plemene - top crossbreed
Náhodné připařování je primitivním způsobem plemenitby, který se vyskytuje u všech divoce žijících zvířat. Každé zvíře má při něm stejnou šanci se reprodukovat. V takové populaci existuje jen přírodní výběr a nazýváme ji populace panmiktická.
Příbuzenská plemenitba je připařování jedinců, kteří jsou více příbuzní,
než je průměr populace, mezi sebou. Aby však skupina zvířat mohla být označena
jako inbrední linie, musí být její příslušníci výsledkem připařování úzkou
příbuzenskou plemenitbou nejméně po 2 generace za sebou. Jde tedy v tomto případě
např. o připařování vlastních sourozenců mezi sebou po 2 generace za sebou nebo o
připařování potomků s vlastními rodiči po 2 generace za sebou. A navíc, aby se
taková inbrední linie udržela, musí se i další páření příslušníků inbrední
linie uskutečňovat příbuzenskou plemenitbou. Inbrední linie zaniká v tom okamžiku,
kdy jsou její příslušníci připařováni na jiné jedince.
Liniová plemenitba je nejvhodnější metodou čistokrevné plemenitby pro šlechtění
většiny zvířat. V liniové plemenitbě se využívá příbuzenské plemenitby mezi
jedinci, kteří se vyznačují dědičnou ustáleností v požadovaných znacích a
vlastnostech. Při liniové plemenitbě vycházíme z několika vynikajících předků,
kteří jsou výsledkem úzké příbuzenské plemenitby nebo se úzkou příbuzenskou
plemenitbou ustáli jejich charakteristické znaky a vlastnosti. Pokud bude mít potomstvo
těchto jedinců charakteristické znaky a vlastnosti jejich předka, pak můžeme o této
skupině zvířat hovořit jako o základu chovné linie. Chovná linie se udržuje a
rozšiřuje dále takovým způsobem, že vzdálenou příbuzenskou plemenitbou (liniovou
plemenitbou) dosahujeme v potomstvu čím dál tím větší vyrovnanosti v požadovaných
znacích a vlastnostech. Mimo to se každá chovná linie vyznačuje určitým znakem či
vlastností nápadněji vyvinutou nad průměr ostatních příslušníků plemene,
ostatní populace. Je to např. práce v poli, práce ve vodě, držení stopy, ostrost,
hlasitost, přinášení, nos, kvalita osrstění, pigmentace, utváření některého
morfologického znaku nebo charakterová vlastnost, jako je snadná cvičitelnost,
přítulnost k člověku či odolnost proti chorobám. Může to však také být znak či
vlastnost nežádoucí, jako je agresivita, neposlušnost, náchylnost k chorobám atd.
Při liniové plemenitbě hovoříme o linii genealogické, kterou rozumíme výčet
samčích potomků od zakladatele linie až po posledního chovného potomka.
Genealogické linie jsou vedeny jako pomůcka pro sledování příbuzenské vzciálenosti
a větvenf linie. Účelem chovu je převést postupně genealogickou linii v linii
chovnou. V opačném případě pozbyla liniová plemenitba svůj vlastní smysl.
Obdobou genealogické linie je rodina. Rodinu tvoří zakladatelka a několik jejích dcer
a vnuček, které mají stejný původ po otci a vyznačují se podobnými
charakteristickými znaky a vlastnostmi.
V praxi je základem chovné linie 2-5 rodin. Každá rodina je tvořena 3-5 kvalitními fenami, které nesou charakteristické znaky a vlastnosti chovné linie. V populaci, ve které uplatňujeme liniovou plemenitbu, bychom měli mít tolik jedinců, abychom mohli současně tvořit alespoň 7-9 navzájem nepříbuzných linií. Pokud není populace plemene dostatečně početná, je lépe využívat vzdálené příbuzenské plemenitby jako metody plemenářské práce v kombinaci s vhodným a účinným způsobem kontroly dědičnosti a následné selekce.
Cizorodá plemenitba je takovou metodou plemenitby, kdy má chovatel úkol
vhodně kombinovat žádané znaky a vlastnosti jedné inbrední linie se znaky a
vlastnostmi jiné inbrední linie, aby bylo dosaženo vysokého výsledného efektu, a
současně obě inbrední linie také dále udržovat. To samozřejmě dělá mnohdy
značné problémy Proto se většinou taková metoda plemenářské práce nemůže
dlouho používat.
Menší problémy jsou při páření samců inbrední linie na neinbrední samice téhož
plemene, protože je lze využít i pro udržení inbrední linie vlastní. V praxi však
tento způsob vyžaduje tvorbu několika inbredních linií současně a potom opět
hledání nejvhodnější kombinace linií mezi sebou zcela empiricky. Tento způsob
plemenitby nemá v současné době uplatnění v chovu psů, ani v blízké budoucnosti
není naděje na jeho využití.
Podobně nepřichází v úvahu ani třetí jmenovaný způsob cizorodé plemenitby - top
crossbreed, protože u psů pravděpodobně nikdy nebudou produkováni užitkoví
kříženci k žádným účelům.
Čistokrevná nepříbuzenská plemenitba, která také patří do plemenitby cizorodé,
je vyšším způsobem plemenitby. Základním činitelem takové plemenitby je soustavně
prováděný určitý plemenný výběr. Jsou stanoveny limity, které musí dosáhnout
každý jedinec, který je dále používán v reprodukci. Páří se navzájem mezi sebou
nepříbuzní jedinci, kteří dosáhli v exteriéru a ve výkonu požadovaných limitů.
Chovatelský pokrok je přímo závislý na účinnosti selekce a na volbě selekčního
tlaku. Jinými slovy, jde o to, jak přísná kritéria výběru jsou stanovena.
Pokud se používá čistokrevná plemenitba v menších populacích, než je celé
plemeno, např. na území jednoho státu, můžeme hovořit o vnitřní plemenitbě. Při
vnitřní plemenitbě se mohou pářit jedinci nepříbuzní i příbuzní. Vnitřní
plemenitba je charakteristická stanovením podmínek pro uznávání psů a fen do chovu,
které platí jen pro tuto danou populaci.
Zpracovala: Klementová Hana
