Pes k obraně osob a ochraně majetku
(Josef Růžička)

díl 12. Teoretické základy výcviku

Teorie výcviku psů k praktické upotřebitelnosti musí vycházet z nauky o chování psů. Ta nebude ještě dlouhou dobu ucelená, neboť i přes vysoký stupeň poznání přicházejí stále nové poznatky a pohledy vysvětlující přirozené i naučené chování psů. Jde však spíše o detaily, které nejsou pro teorii výcviku podstatné.
Teorie výcviku také podléhala určitým názorovým vlnám, a tak můžeme od dvacátých let sledovat postupné upřednostňování empirických přístupů, teorie vyšší nervové činnosti psů I. P. Pavlova (reflexologie), teorie amerických behavioristů (operantní podmiňování), či etologie. Každá vlna přinesla obohacení pro teorii výcviku, ovládání a využití psů.
Již tento stručný výčet náhledů na chování a učení zvířat dává tušit, že chování psů je velmi složité. Proto je třeba zvolit účelově zjednodušený výklad teoretických základů výcviku psů tak, aby teorie nebyla složitější než vlastní metody výcviku. Tomu odpovídá teorie výcviku zahrnující nezbytné etologické poznatky a učení o vyšší nervové činnosti psů.

Podstatou výcviku psa je dovedné motivování a působení na jeho nervovou soustavu cestou smyslových orgánů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat) s cílem naučit psa žádoucím reakcím a činnosti na specifické povely nebo podmínky práce.

Biokomunikace

V této části si vysvětlíme, jak chápat projevy psa, kterými člověku (a nejenom jemu) něco sděluje. Jde o biokomunikaci, tzn. vysílání takových signálů (projevů), kterými ovlivní chování druhého jedince. Přenos informací mezi psovodem a psem se zpravidla děje ve dvou rovinách:
- přebírání určitého chování. Strach, úprk, agrese, a to i za situace, kdy například pes ještě nezaregistroval příčinu takového projevu psovoda-je například za překážkou. Přebírání chování může být i opačné - ze psa na psovoda (viz dále uvedený příklad),
- přenášení vyladění, motivace. Pes například pozná jemné odchylky v chování pána po vyčerpávající práci, vítá ho přiměřeně nepřívětivosti pána a ani později se nepokouší o jinak obvyklé hry. Pes také chybuje ve výkonu, vycítí-li nervozitu psovoda.

Pro úplnost je vhodné dodat, že zdůrazňování určitého projevu zvířete, kterým něco signalizuje, je ritualizace. Ritualizované chování se projevuje přeháněním určitého projevu, rytmickým opakováním signálu a změnou vzhledu částí těla. Například někteří dlouhodobě ustájení psi varují příchozí osoby chozením v kotci do kruhu, nepatrným zvednutím hlavy, mírným zavrčením. Zčásti nuda a zčásti zkušenost o postačující výstraze zapříčinila takovéto chování. Obdobně ritualizované chování můžeme pozorovat u psů dlouhodobě zaváděných ke střežení objektů.

b) Zvuková komunikace
Snadná variabilita štěkotu psů vyjadřuje širokou škálu vyladění psa: zlost, radost, vybízení ke hře, strach, nadřízenost, podřízenost. Všechny jsou snadno rozpoznatelné i pro začínajícího kynologa. Zvláštním zvukovým projevem je vrčení. Hluboké vrčení je projevem hrozby agresí.

c) Dotyková komunikace
Doteky a fyzický kontakt mají nezastupitelný význam při vtiskávání. Také u dospělého psa dotyk a pohlazení navozují příjemný pocit, který posiluje vztah k psovodovi a snižuje případnou agresivitu psa. O požitku z dotyku svědčí časté vymáhání pohlazení, škrábání na hlavě a tulení se k pánovi. Dotyková komunikace může mít i záporné působení, a to v případech, kdy chceme psovi okamžitě a rázně dát najevo, že něco nesmí. Můžeme to učinit plácnutím, zatřepáním, trhnutím vodítkem apod. 

d) Chemická komunikace
Chemická komunikace se dělí podle toho, jakým prostředím se šíří, zda tekutým nebo plynným. Sem patří chuť, která se přenáší jazykem při podávání krmiva nebo pamlsků. Ale i pouhý příjemný pach pamlsku vzbuzuje zájem psa, což může mít kladný význam například při nácviku přivolání psa, ale i nežádoucí, kdy se pes dobývá do pamlskovnice, třeba po donesení aportu.

Pachová signalizace má u psovitých šelem zásadní význam. Proto mají schopnost svými pachovými žlázami i močí a trusem (který je ještě naparfémován výměšky zvláštních žláz) vysílat široký repertoár signálů - již zmíněné značkování obvodu teritoria močí, odlišování pohlaví i jedinců, vnímání říjné feny, informace o náladě druhého psa.
Člověk však pachovou signalizaci psa běžně nedovede využít (nezaměnit pachovou signalizaci za pachové práce). Velký význam pro individuální pach člověka má jamka v podpaží. Síla individuálního pachu umožňuje i lidem vzájemné rozpoznávání osob, někdy i jejich naladění. Pro psa je postačující pouze zlomek počtu pachových molekul, aby našel svého pána. Jeho pach také přispívá psovi k "přečtení" nálady pána.

Zpracovala: Klementová Hana