ARGO
argo3.JPG (40491 bytes)
aneb pes který měl zřejmě štěstí

Vše začalo tehdy, když se německý majitel rottweilera oženil a nově příchozí zadala ultimátum: "já nebo pes". Pes tedy prohrál, páníček se ho zřekl a odvezl ho s jeho papíry k nám do Čech na venkovský dvůr, kterým vládl obdivuhodný nepořádek a chaos. Chovala se tu snad všechna hospodářská zvířata, do toho tu byli jak domácí tak soukromí koně (jako ten můj) na ustájení a živořící 3 rottweileři, z kterargo2.JPG (29183 bytes)ých jsem, ve své neznalosti tohoto plemene a nezkušenosti s ním, měla vcelku strach. Vesměs všechna zvířata byla v zoufalém stavu (vyjma soukromích nájemných koní) a při životě se udržovala jen proto, aby vydělávala peníze tím, kterým způsobem. Psi tedy pro štěňata a Argo byl jako dělaný pro otcovství. Když si někdo vzpomněl, že i jíst je psům třeba, dostali slité zbytky z místní hospody či tvrdý chléb, namočený ve vodě do svých neuklizených a "špinavých" kotců, ze kterých prakticky nevycházeli. Za to všechno obětavě "vyráběli" štěňata bez ohledu na věk a příbuzenecký vztah. Argo, zvyklí na útulnou domácnost, čistotu, pořádek a pravidelnou stravu, byl absolutně desorientovaný, zmatený a nedůvěřivý, z čehož vyplynula i agresivita až nebezpečnost . Ve svých pěti letech byl dost starý na to, aby jen tak měnil pána (kterého tady ani neměl) a prostředí a o tom všechny přesvědčil hned první den, když mu sundali košík, aby se alespoň napil, stravu odmítal. Nasadit mu košík zpátky byl první kámen úrazu: jak se k psovi někdo přiblížil, okamžitě útočil, takže po urputném zápase, zvaném "kdo z koho" a po mnoha kopancích se Argovi podařilo vyvléct z obojku, tím situace nabrala na napínavosti. Nakonec byl jako lítá šelma chycen do smyčky a odsouzen k zřejmě nejhorším dnům jeho života.

Nejdřív ho zavřeli do staré stodoly, plné prchu, špíny, kde byl 24 hodin potmě, spal na starých papírových pytlech, tu a tam ho vypustili za argo1.jpg (27122 bytes)příslušných opatření ( s násadou v ruce a dvůr byl v tu ránu liduprázdný). Pak byl nějaký čas, než z něj doslova spadl obojek, přivázaný na řetěze. Celé dny proležel sám, schovaný za starým soustruhem, čas od času, když se na dvoře něco dělo, vylezl se podívat, dokonce se nechal i pohladit , ale běda jak se člověk otočil zády - v tom okamžiku mu Argo skočil po zádech a kdyby to stihl, asi by i kousl. Tím všechny odradil a víckrát za ním nepřišli. Zůstala jsem sama, kdo měl snahu za ním přijít, respektovala jsem jeho nedůvěru a strach, pomalu a opatrně jsme se oťukávali, odcházela jsem od něj pozpátku a on to pochopil. Časem jsem hrdě odcházela zády k psovi a kdo potřeboval kolem něj projít, prosil, abych ho šla pohlídat. Nosila jsem mu na přilepšení nějaké jídlo, pak už stejně nic jiného od domácích nedostával, takže čtvrtkilové pytlíky s granulemi byly málo a mně nezbylo než MHD vozit hrnce ještě horkého žrádla. Za pár týdnů jsem ho zkusila vzít na vodítko, šel vzorně, ale ignoroval mé povely, když jsem snažila o jistou důslednost a povel jsem opakovala se "šťouchnutím", oháněl se a protestoval. Pak sám zjistil, že chce-li chodit ven, bude lepší, když jako ze své vůle poslechne, než abychom mezi sebou měli konflikt. Když jsem ho pak pustila prvně z vodítka, kupodivu přišel na první zavolání.

argo4.JPG (39140 bytes)Pomalu, den co den, jsme se jeden i druhý učili, Argo se navíc učil vycházet i s mým koněm, což bylo časově náročnější - vysvětlit mu, že kůň pořád necválá, že chodí i v kroku a že se proto na něj neútočí. Za nějakou dobu to pochopil nebo vzdal a já mohla zabít dvě mouchy jednou ranou = brát oba najednou ven a včas odjet domů, což Argo nerad viděl. O to radši mě viděl druhý den přicházet, zdaleka mě vítal, zdravil. Taky jsme si vybojovali nový kotec , který jsem denně uklízela, zároveň jsem se snažila stihnout uklidit i ostatní,bylo mi psů líto (šlo v jednom případě konkrétně o starého rtw, už zkaženého a zlého, později jsem ho taky vypouštěla ven, ale nedalo se mu už věřit - chudák prožil tam to nejhorší, tahal za sebou nohy a špatně viděl, když si člověk moc nevšímal - neublížil, ale každý špatný pohyb byl rizikem).

argo5.JPG (36246 bytes)S Argem jsme udělali velký kus práce a najednou přišel den, kdy jsem měla dvůr s koněm opustit, právě kvůli zoufalému dění na něm a já se nedokázala se psem rozloučit. Odvezla jsem ho načerno. S jeho majitelkou jsem později vše domluvila a vyrovnaly jsme se, ale Argovi papíry (které jsem pár dní před tím viděla) prý nemohla najít, spolehla jsem se na to, že je časem najde, ale nenašla. Byla jsem šťastná, že vše proběhlo relativně v klidu a Argo je můj.

V novém prostředí si pod mým vedením zvykal i na ostatní lidi, cvičili jsme české povely, Argo měl svůj kotec s boudou a pravidelně měl a má plnou mísu granulí, chodili jsme všichni tři, s koněm, na dlouhé vyjížďky do lesa.

Následovalo další stěhování, tentokrát se mi podařilo Arga umístit u sousedů v kotci, kteří se mi o něj starali přes den, pouštěli ho na zahradu, přesto, že měli své tři vlčáky a já po všech každodenních povinnostech přišla večer a brala jsem ho na procházky. Všechno už Argo dobře snášel, snažila jsem se mu věnovat veškerý svůj volný čas, ale nemohla jsem s ním být pořád, nejspíš to tak cítil a bral, nebyly s ním už žádné problémy. Jenom na ostatní psi byl agresivní. O víkendech jsem ho brala domů na zahradu, byl tam čím dál častěji až u nás nakonec zůstal i přesto, že jsme měli další tři psi, s kterými se nesnesl - žárlil a doplatil na to můj nejoblíbenější, malý pejsek , kterého mi Argo zakousl.

Přesto je z něj dnes vzorný, spolehlivý, přátelský pes, nikomu neublíží, chodí denně mezi lidi, běhá s koněm, s každým se mazlí, hraje si a vyžaduje pozornost všech a přitom poslechne, dá se říct, na slovo.

Jediným problémem zůstaly ztracené papíry (kromě zdravotního průkazu, ten mám původní z Německa) které mi znemožnily Argovu prezentaci a účast na výstavách, kde by, podle mého, uspěl. Bohužel nemá tetování a komunikace s německým majitelem by byla asi složitá. Možná pro tyto účely existuje nějaká mezinárodní organizace, o které ale nevím.

Přesto mám krásný pocit z toho, co jsme spolu dokázali, jak se Argo dokázal změnit, mám v něm skutečně věrného přítele, který dal nám lidem ještě jednu, poslední, šanci.

D.Holubová, E-mail: Denisa.Holubova@ff.cuni.cz
ReliefSm.jpg (6429 bytes)