díl 29.

Něco málo o narkóze
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Noční můrou každého zvěrolékaře je smrt jeho pacienta. Nemám na mysli poslední vydechnutí psa nevyléčitelně nemocného či těžce poraněného autem, ale smrt normálního, relativně zdravého zvířete, kterého jeho majitelé přinesou nic zlého netuše do veterinární ordinace. Tady je zvěrolékař vyslechne, prohlédne zvíře a vysloví ortel - zákrok není složitý, ale je třeba ho udělat v narkóze. Nechť si laskavě psíka nebo kočičku podrží, on jí píchne injekci a pak už si jen počkají v čekárně na výsledek, bezesporu výborný. Majitelé za sebou důvěřivě zavřou dveře a pan doktor si chystá instrumenty. Přitom pokukuje po již bezvládném zvířátku a náhle překvapení - ono nedýchá!

Na svůj první případ v této režii si pamatuji dodnes. A jak jinak, šlo o dobré známé, ba přátele a jejich perskou kočku. Nevzpomínám už na zamýšlený zákrok, bylo to něco banálního, někde blízko oka a narkóza měla snížit riziko náhlého pohybu zvířete. Kočku ale vidím zcela přesně, byla modrá, krásně načesaná a ležela mi na stole jako splihlá hromádka chlupů.
V prvním momentě se ještě nic neděje, na to je příliš málo času. V člověku automaticky naskočí signál - nedýchá =je potřeba něco dělat a on začne jednat v režimu:
1) injekce pro povzbuzení dýchání,
2) podráždění akupunkturního bodu, ovlivňujícího dechové centrum,
3) umělé dýchání.
Nyní ještě existuje medikament, který se nakape na sliznici, třeba do tlamičky a také pomáhá zvířátko rozdýchat, ale ten tenkrát ještě nebyl. A tak člověk masíruje bezvládný hrudník, doufá v první spontánní nadechnutí a má čas na myšlenky. Ty na sebe nenechají dlouho čekat ("no, ty jsi ale břídil a packal! Jak k tomu ti hodní lidé přijdou, abys jim zahubil kočku!! To bude ostuda!!! Jak se to jen mohlo stát?!"). Eventuálně další variace na dané téma. Vtom se dosud nehybný hrudník pod mýma rukama sám pohne. Beznaděj rázem vystřídá bezbřehá euforie: ona dýchá!, aby se obratem propadla do černého zoufalství. Nadechnutí bylo jediné a kočka dál leží bez sebemenšího pohybu. Ale jiskřička naděje se přece jen rozsvitla. A tak znovu a znovu, až kočka sama pootevře tlamičku a opět se nadechne. Tentokrát nezůstane u toho jediného vdechnutí, za ním následuje druhé, třetí a pausy se mezi nimi zkracují,jako když se rozbíhá motorek. Sláva! Kočka už dýchá sama, pravidelně a přiměřeně hluboce. Je čas se věnovat tomu, proč je vlastně tady. Tehdy jsem zákrok dodělal jako ve snu a je vlastně div, že jsem jí to oko nevypíchl sám, jak jsem stále jedním okem kontroloval kočičí dýchání. Když jsem kočku už mrkající a hýbající packami odevzdával, známí se divili, že výkon tak malý trval tak dlouho. Oni totiž byli ještě ke všemu medicínsky vzdělaní. Tenkrát jsem se nepřiznal a pravou míru věci jsem vyjevil až mnohem později. Ti dobří lidé to pochopili a když se na celou událost dívám zpětně, jistě by to chápali i tehdy, jenže já jim to prostě nemohl říct. Vůbec jsem totiž necítil vítězoslávu, že to dobře dopadlo, ale trápilo mne, že scházelo hrozně málo a já totálně zklamal jejich důvěru.

Ono dávat zvířeti narkózu není jen tak. Uspal jsem určitě několik tisíc zvířat všeho druhu a stále nemohu zodpovědně prohlásit, že stoprocentně vím, co se stane v příští chvíli. Přísně objektivně vzato, ani nemohu. Jednak nevím,jak mnoho je narušený zdravotní stav pacienta, jednak i zdraví jedinci reagují každý úplně jinak. Po stejné dávce jeden pes spí jako štěně, zatímco druhý stejné velikosti a stejného plemene běhá a já ho nemohu chytit. To se mi skutečně stalo. Malému kníračovi jsem píchl injekci na přípravu před narkózou a poslal majitele pryč. Stačí, když přijdou za půl hodiny. Oni to vzali doslova a zmizeli úplně. Jiní psi po premedikaci obvykle leželi a pospávali a nebyl problém jim podat narkotikum, jenže s tímhle kníračem neudělala první injekce vůbec nic. Běhal okolo stolu, já sice za ním, ale zcela zbytečně. Jemu jen stačilo udržovat směr a rychlost. Jednou jsem mu nadběhl, ale on mne kousl a pak si už dával na další úskoky pozor. Nakonec jsem si musel dovést pomoc, abychom bystrého psíka polapili.
Existují i opačné případy Dával jsem injekci narkotika boxerovi. Než začne účinkovat, uplyne obvykle asi pět minut. Tenhle mladý a statný pes se zhroutil, sotva jsem vyndal jehlu. Dost mne to vyděsilo, ale pak se už nestalo vůbec nic. Boxer klidně ležel, pravidelně dýchal a celý zákrok proběhl bez sebemenší komplikace. I probuzení bylo úplně normální. Narkóza, podaná do žíly, nastupuje pochopitelně mnohem rychleji než vstříknutá do svalu, ale i bezděčné napíchnutí cévy mohu zodpovědně vyloučit. Zřejmě, na rozdíl od nezdolného knírače, byl tenhle boxer nadměrně reaktibilní, česky řečeno cimprlich.
Jeden velký knírač předvedl, že umí ještě něco úplně nového. Narkózu přijal statečně, v přiměřené době si lehl a usnul, ale jak jsem na něj sáhl, začal výt. Bylo to něco děsného. Pes zcela určitě nic necítil, protože se ani nepohnul a vyl nepřetržitě, ať jsem s ním něco dělal nebo ne. Usedavě kvílel neobyčejně hlasitě a nedalo se tomu nijak zabránit. Přestal, až když se začal probouzet.

Jak tak čas běžel, rozdýchal jsem několik koček a psů, jednou dokonce vlastní štěně. Na něm jsem si ověřil dýchání z úst do nosu; on to byl totiž malý boxer a ten má čenich přímo stvořený k tomuto způsobu resuscitace (mimochodem, je velmi účinný). Domníval jsem se, že mne v tomto oboru už nic nepřekvapí, když mne vypekl jeden obyčejný mourovatý macek.
To bylo tak. Do ordinace přišla babička s velikým kocourem, který vypadal jako když má za skrání hašlerku. Velký otok zavíral až oko. V tlamičce kocour neměl bonbon, zato pořádně zkažený zub. Na zarudlé dásni seděl zelenočerný pahýl a páchl. Diagnóza byla jednoznačná a závěr taky - kocoura uspat a zub vytrhnout. Píchl jsem mu narkotikum, kocour v přiměřené době usnul a taky přestal dýchat. Tenkrát jsem s ním cvičil a rozdýchával ho strašně dlouho, snad dvacet minut, než naskočil a já mohl ošetřit jeho bolavou tlamičku. Důkladně jsem majitelce vysvětlil, co se stalo a důrazně ji varoval před další kocouří narkózou.
Uplynuly dva, možná tři roky, když do ordinace přišla dvojice mladých lidí s mourovatým kocourem. Kocour měl na rameni pořádnou skobu, která zjevně potřebovala zašít. Mládence ani děvče jsem neznal, ale kocour mi cosi připomněl. "Nebyli jste tu s ním už někdy?" zeptal jsem se. "Ne, určitě nikdy," zněla spontánní odpověď. "Když ne, tak ne," říkám si v duchu. "Ostatně, mourovatých kocourů musí běhat po světě spousta." Uklidněn jsem podal narkotikum, kocour si lehl - a přestal dýchat. Naštěstí jsem ho rozdýchal a posléze také zašil. Zavolal jsem si dvojici a ptám se znovu: "Určitě tu ten kocour ještě nikdy nebyl?" A oni klidně povídají: "Ale jo, byl, s babičkou." Nevěřím svým uším."A proč jste mi to neřekli, když jsem se vás ptal?" Odpověď mne dorazila. "Když vy jste se ptal, jestli jsme tu nebyli my. A my jsme tu opravdu poprvé!" Tak jsem alespoň kocourovi vystavil očkovací průkaz a tam napsal červeně a velkými písmeny POZOR! PŘI NARKÓZE PŘESTANE DÝCHAT! Jestli to ale bude fungovat, nevím. Třeba se příště zeptá některý pan kolega, jestli byl kocour někdy očkován a dozví se, že ne. A bude to pravda!

Připravila: Klementová Hana