díl 27.

Setkání se vzteklou liškou
(z knihy psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Vzteklina je akutní virové onemocnění zvířat, přenosné také na člověka. Udržuje se u nás především v populaci lišek, které jsou mimořádně vnímavé a od kterých se mohou nakazit prakticky všichni teplokrevní živočichové včetně člověka. Každoročně jsou zaznamenávány případy onemocnění vzteklinou u dalších divokých zvířat (jezevci, kuny, ježci, srnčí zvěř, hlodavci atd.) i zvířat domácích (kočky, psi, hospodářská zvířata). Intenzita výskytu vztekliny v průběhu roku je dána biologií lišky jako zoologického druhu a délkou inkubační doby vztekliny. Lišky se páří v lednu a tím dochází každoročně k pravidelnému kontaktu více jedinců, mezi nimi i jedinců nakažených. Inkubační doba u lišky je od 10 dnů do 5 měsíců, z čehož vyplývá maximální počet pozitivních případů v první polovině roku. Mimo dobu páření žijí lišky samotářsky, i když se setkávají na lovištích, např. na loukách s velkým výskytem hrabošů. Tam může dojít k dalšímu kontaktu, který udržuje přírodní ohniskovost v celoroční aktivitě.
K přenosu infekce dochází prakticky pouze pokousáním. Virus vztekliny, vylučovaný slinami, přežívá v přírodě delší dobu jen při teplotách okolo nuly, kdy by se teoreticky mohl dostat do poraněné kůže nebo sliznice. Při teplotě nad 20 °C a zvláště, je-li vystaven ultrafialovým paprskům (slunečnímu světlu), zůstává virulentní pouze několik hodin. Z organizmu lišky se virus vylučuje slinami dosti dlouho před objevením klinických příznaků onemocnění. Liška je však tvor velice plachý a v této době je možnost střetnutí minimální. Daleko větší pravděpodobnost konfliktu je s liškou nemocnou; je proto velmi důležité znát, jak se taková liška chová. Měli jsme možnost setkat se s třemi divokými liškami, které byly později odloveny a všechny byly na vzteklinu pozitivní.

První liška vnikla počátkem března ve večerních hodinách do kotelny rodinného domku v době, kdy majitel byl přiložit. S liškou se potkal v místnosti před kotelnou, naštěstí dostatečně velké, takže ke kontaktu nedošlo. Liška se ho napadnout nepokusila. V téměř prázdné místnosti se liška uchýlila do okenního výklenku na parapet ve výšce asi 1 m nad podlahou, kde zůstala ležet a kde byla utracena pomocí narkotizační pistole. Nepokusila se uniknout a při vstupu střelce do místnosti se ani nepohnula. Srst měla velmi dobrou a rovněž fyzicky nebyla nijak zchátralá. Jedinou podezřelou okolností byl fakt, že tak plaché zvíře přišlo dobrovolně do lidského obydlí.
Druhá liška se pohybovala odpoledne asi týden nato v prostoru parkové úpravy ústecké zoo, kde byla později zastřelena. Několikrát se míjela s procházejícími návštěvníky, aniž si jich všímala nebo je ohrožovala. Liška byla vyhublá s prořídlou srstí a na hřbetě v bederní krajině měla pruh bez srsti, snad od pokusu překonat oplocení.
Třetí liška byla několikrát spatřena v různou denní dobu koncem března v parkové části zoo. Při setkání s člověkem unikala do přilehlého, velmi nepřehledného prostoru starého lomu. V tomto lomu jsme se s ní dvakrát střetli na krátkou vzdálenost tří a pěti metrů. Liška jevila markantní klinické příznaky onemocnění - měla slepenou, neudržovanou srst, z pootevřené tlamy s pokleslou spodní čelistí jí vytékaly vazké sliny, pohyb byl nejistý, přesto na přítomnost člověka reagovala únikem do husté vegetace. Ani na tak krátkou vzdálenost se nás nepokusila napadnout, naopak se dokázala orientovat natolik, že se vyhnula i člověku nehybně stojícímu. Téhož dne odpoledne se s ní setkal zaměstnanec zahrady v uličce mezi dvěma zídkami. Liška reagovala na jeho přítomnost nejprve neúspěšným pokusem o útěk, potom se jej pokusila napadnout, ovšem pouze tak, jak by reagovalo i zcela zdravé zvíře při překročení útěkové vzdálenosti člověkem. Při její snížené pohyblivosti se ji podařilo usmrtit. Liška byla velmi vyhublá s prořídlou, neudržovanou srstí.

Ze všech tří případů je možno vyzdvihnout tyto znaky:
          1) lišky se objevovaly i za denního světla,

2) lišky se vlastním přičiněním dostávaly do kontaktu s lidmi, 3) pohyblivost lišek byla snížena.

Pro nepoučeného a neopatrného člověka by nebyl problém pokusit se lišku chytit nebo pro děti lišku pohladit. Vyskytly se případy, že takovouto lišku, sraženou autem, někdo sebral, stáhl a její kůži dokonce předal ke kožešnickému zpracování. Každoročně se podobné případy opakují navzdory všemožné osvětě, plakátům, vyhláškám a oznámením o výskytu vztekliny Je nepochopitelné, že toto onemocnění je bráno na lehkou váhu, když pouhé setkání s ním je spojeno minimálně s hospitalizací na infekčním oddělení nemocnice a s několikanásobnou vakcinací. Při propuknutí klinických příznaků vztekliny u člověka je totiž prognóza infaustní, to jest nepříznivá až beznadějná.
Logicky není problém ani pro jakéhokoliv psa nemocnou lišku dostihnout a napadnout ji. Očkování psů proti vzteklině je u nás povinné. Je nanejvýš nezodpovědné počínání majitelů, kteří se svým psem nepřijdou ani jedenkrát za rok k očkování. Onemocnění psa vzteklinou nemusí probíhat tak manifestně jako u lišky a zvláště tichou formou je lidská populace bezprostředně ohrožena. Stejně tak může být nemocnou liškou napadena domácí kočka. Očkování koček není u nás povinné, je však záhodno nechat vakcinovat kočky, které se pohybují mimo obydlí nebo které jsou vyváženy na chaty či chalupy. Onemocnění vzteklinou u koček je zvláště nebezpečné, neboť často samy člověka napadají.

Shrneme-li výše uvedené skutečnosti, tak požadavek každoročního očkování psů a koček proti vzteklině a zvýšená opatrnost při setkání s divokými zvířaty, především s těmi s nenormálním chováním, by neměly být nesplnitelné.

Připravila: Klementová Hana