díl 22.

Hranice psí odolnosti 
( z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

Se schopností psa snášet fyzickou zátěž se to má podobně jako se stejnou schopností lidskou. Trénovaní jedinci obou druhů dokáží více, pokojoví méně. Určitá diskriminace nastává, sejdou-li se dva partneři těchto protilehlých kategorií. Trénovaný člověk snadno užene pokojového psa. Pokojový člověk se od trénovaného psa uhnat nenechá.

Existují však i určité odlišnosti, vyplývající z rozdílné fyziologie obou organizmů a z různé stavby těla některých psích plemen, které musí rozumný člověk respektovat. Pes především neumí hospodařit se silami. Na počátku dlouhého výletu dychtivě zkoumá okolí trasy a naběhá daleko víc než cílevědomě pochodující turista. Ke konci se pak už jen vleče v patách za svým pánem. Vzhledem k faktu, že pes tekutiny odpařuje pouze vyplazeným jazykem, sliznicí tlamy, eventuálně dechem, je na tom daleko hůř než člověk potící se a tím se ochlazující celým povrchem těla. V horkých dnech může člověk až po únosnou mez odkládat oděv, zatímco pes má svůj kožich stále na sobě. Ten ho sice chrání, alespoň do jisté míry, před teplem přicházejícím zvenčí, ale izoluje i výdej tepla zevnitř vyrobeného zvýšenou fyzickou námahou. Hůře jsou na tom psi vybavení hustou a dlouhou srstí, ale proti přehřátí nejsou odolní ani psi krátkosrstí. Přesvědčil jsem se o tom osobně, když jsem si usmyslil výlet v horkém letním odpoledni a dva boxeři usoudili, že nemohou chybět. Že jsme patrně udělali chybu, vysvitlo o několik kilometrů dále, kdy se v lese vrhli do čerstvého prasečího kaliště a začali se v bahně blaženě vyvalovat. Takhle domů nemohli a já je musel odvést k nedalekému rybníku. Ač koupel rozhodně nemilovali, naskákali okamžitě dovnitř, funěli, blemtali vodu, vyčítavě se koukali a odmítali vylézt. Dlouho jsem čekal než se vydýchali, ochladili a dosyta napili. Potom teprve neochotně opustili vodoteč a pomaloučku, bez zbytečných pohybů zamířili k domovu.
Tehdy jsem klima ze subjektivně lidského hlediska zjevně podcenil, což se může stát každému, ale nemusí mít nablízku rybník. Za podobných okolností by měl mít výletník s sebou pro oboustrannou potřebu alespoň láhev vody. Vezme-li člověk na pomoc mechanizaci, pak třeba na kole velice snadno přepne psí síly a vůbec nemusí jít o pokojové zvíře. Cyklista za pomocí převodů těžko odhaduje možnosti psa, odkázaného na vlastní tlapky, ke všemu poškozované horkým a drsným povrchem silnice. Lyžař na běžkách se zase pohybuje po povrchu terénu, zatímco psí končetiny zapadají do sněhu a citlivá kůžička mezi prsty je rozdírána ledovými krystaly. V hlubším sněhu snadno dojde i ke zlomenině, když pes doskočí do zaváté prohlubně a tělo setrvačností zapadlou nohu předběhne. Nehledě ke skutečnosti, že následující transport poraněného zvířete k civilizaci je pro obě strany obtížný a pro psa navíc bolestivý. Když přesto za nepředvídatelných okolností ke zjevnému přetížení organizmu dojde, pak následná rekonvalescence psa musí být stejná jako u člověka, kterého po prodělané námaze bolí celé tělo. To jest žádná bezprostřední zátěž, polehávání ve stínu, dostatek tekutin a vlídné zacházení. Má-li pes dostatek času a hlavně potřebnou motivaci, je schopen slušného fyzického výkonu. Jednou jsme potkali na vrcholu Sivého vrchu v Roháčích německého ovčáka, který tam přátelsky přesvědčoval turisty, aby se s ním rozdělili o jídlo. I když se choval distinguovaně a nijak přehnaně nenaléhal, byl docela úspěšný. Sivý vrch sice není bůhvíjaký horolezecký terén, ale na vrchol ve výšce 1 805 m musí člověk po čtyřech a cesta z nejbližšího lidského sídla trvá několik hodin přes převýšení téměř osm set metrů. Večer jsme se s týmž psem potkali v kempu na Zverovce, kde svou bilanci vylepšoval prověřováním jednotlivých stanů. Zřejmě si dovedl spočítat, že všichni obyvatelé tábora v uvedený den na Sivém vrchu nebyli.

Když jsem viděl poprvé v akci saňové psy, byl jsem fascinován jejich dychtivostí a touhou běžet. Musheři a jejich pomocníci mají plné ruce práce, chtějí-li spřežení udržet do povelu startéra. Zjevné nadšení psů jednoznačně popírá eventuální protesty proti konání podobných akcí, zvláště, když mnohdy a mnohým nejde o závody, ale o společné proběhnutí zimní krajinou. Jsou ovšem psí plemena, vyselektovaná člověkem k výkonům sice také náročným, ale v úplně jiné dimenzi, než jsou dálkové pochody. Jezevčíci, někteří teriéři a vůbec psi s dlouhým tělem na nízkých nohách také tak dlouho běhat nevydrží a překonávání výškových rozdílů jim může vyloženě škodit, především v raném věku. Staří hajní také nosívali jezevčíka do lesa v batohu.
Tak, jako se sportovec před výkonem rozcvičuje a prohřívá svaly, musí mít možnost totéž udělat i pes. Je-li prokřehlé zvíře vytaženo v zimě ze studené boudy a naráz donuceno k fyzické námaze, snadno dochází k poškození svalů, šlach a kloubů. Natržený či dokonce přetržený sval je záležitost velice bolestivá a hojí se dlouho, pokud se vůbec vyhojí beze stopy. Také po nakrmení musí pes jistou dobu odpočívat a trávit. Doufám, že neprozrazuji vojenské tajemství, ale příslušný řád pro služební psy jim dříve poskytoval po obědě klid v délce dvou hodin. Jak je to nyní, nevím. Už jsem díky věku delší dobu bez potřebných informací.

Výše uvedené povídání nemůže být pochopitelně vyčerpávající, ale mělo by vést k jednoznačnému závěru. Chovatel musí zvážit okolnosti a podmínky před nadcházející námahou a možnosti svého psa výkon zvládnout. Má-li pochybnosti, je jeho povinností zátěž zmírnit nebo se obejít bez společnosti svého čtyřnohého přítele.

 

Připravila: Klementová Hana