díl 11.

VŠECHNO NENÍ K JÍDLU
(z knihy Psovi přítelem v nesnázích od MVDr. Petra Skalky)

     Psí mláďata zhusta žvýkají věci nestravitelné, jako boty, přehozy nebo kartáče k velké nelibosti svých majitelů, kteří pak vzdychají nad utrpěnou škodou. Málokdy však štěně takový předmět nebo jeho část spolkne. Spíše se to stane psím výrostkům nebo psům už zralejšího věku, kteří dovádějí s hračkou o průměru psího jícnu. Nerozumné zvíře se zapomene a předmět je uvnitř. Někdy zaživadly projde a majitel se o příhodě ani nedozví, jindy se cizí těleso zadrhne a způsobí problém. Následuje operace se všemi nepříjemnostmi s ní spojenými. Zajímavé je, že takovéto věci polykají převážně psi malého vzrůstu a z nich hlavně jezevčíci. Zřejmě jsou všetečnější než jejich kolegové jiných plemen. Zřídkakdy ale pojídají textilie, což bývá naopak doménou psů velikých. Není vyloučené, že ti také občas spolknou nějaký solitér, ale rozměry jejich zaživadel dovolují nerušený průchod zase na denní světlo. Se psy prostředních postav pak problémy nebývají žádné. Netroufám si tento postřeh povýšit na pravidlo, je to jen skutečně vlastní zkušenost.

Zatímco spolknutý kompaktní předmět typu hračky, kamínku či pecky z broskve se dá v zaživadlech nalézt relativně snadno, s textiliemi je potíž. Mnohdy je jejich přítomnost v psích útrobách prokázána jen pomocí nepřímých důkazů, to jest chybějícího oděvu a na ztrátu navazující psí nevolnosti. Zoufalý majitel pak skládá dohromady zbylé kousky saka a přemýšlí, zda uvnitř bernardýna je skoro celé nebo jen záda a oba rukávy. Roztřeseným hlasem přednese problém manželce, která chladně sdělí, že sako je od včerejška v čistírně a inkriminované zbytky pochází z hadru na podlahu. ("Kdyby ses sám o něco staral, tak bys to musel vědět!"). Leč stane se a postrádaný textil se skutečně v psovi nachází. Nemusí být ještě nejhůř. Látky z přírodních materiálů agresivní zažívací šťávy rozloží a beztvaré zbytky odejdou s trusem. Méně příznivou možnost představují tkaniny z umělých vláken, které žaludečním šťávám odolají. Menší kousky či části oblečení může pes vyzvracet. Úplně nejhorší jsou umělohmotné provázky, vlákna a vůbec části dlouhé. Vzhledem k záhybům a kličkám psích zaživadel nemají šanci projít. Rozdílná peristaltika, to jsou pohyby jednotlivých úseků střeva snadno způsobí, že provázek pořeže citlivou sliznici. Navíc nejde jeho lokalizace zjistit pohmatem přes břišní stěnu a eventuální operace se dělá zkusmo s vyhlídkou, že tenké vlákno nepůjde vyhmatat i přes samotnou stěnu střeva. Dokonce ani když je diagnóza správná a provázek nalezen, není vyhráno. Nejde totiž na konci provázku udělat do střeva dírku a předmět jednoduše vytáhnout. Střevo se okamžitě shrnuje a při větším tahu nastává akutní nebezpečí proříznutí minimálně střevní sliznice. V takovém případě je nutné dělat do střeva otvory každých 12-20 centimetrů, provázek vždy přestřihnout a vyjímat po kouskách. Jakou zátěž pro organizmus nebohého zvířete zákrok představuje, není třeba zdůrazňovat.

     Že jde skutečně o nebezpečnou záležitost, mohu dokumentovat na případu neapolského mastina. Chovná fena, v té době ještě velmi vzácného plemene, sežrala kus koberce značky Kovral; dokonce si pamatuji, že byl sytě modré barvy. Kolegové v denní ordinaci provedli operaci a postupně vyjmuli asi metrový pruh podlahové krytiny. Rekonvalescence probíhala velice dobře až do okamžiku, kdy se majitel dostavil se zhroucenou fenou na pohotovostní službu. Další operace odhalila náhlou příhodu břišní, která se odborně nazývá invaginace. Při ní se jedna část střeva vsune do druhé a nastane situace, bezprostředně ohrožující pacientův život. Tehdy šlo o zcela čerstvý proces a vsunutí se podařilo reponovat. Přitom jsem ze střeva odstranil další kus koberce. Pes zvládl nový zákrok opět bez větších problémů. Po několika dnech však začal chřadnout, břišní dutina se plnila zánětlivým výpotkem a fena posléze uhynula. Bezprostřední příčinou byla perforace střeva dalšími vlákny nešťastného koberce, která vyvolala hnisavý zánět pobřišnice.

Abych ilustroval i situaci optimističtější, mohu předložit případ dogy, kterou dostal před lety kolega od jistého humánního lékaře. Pan doktor bez kynologických zkušeností si pořídil velkého psa ke zdůraznění váhy svého úřadu. Potom dogu nezvládal, ostatní obyvatelé činžáku se jí báli, a když se přidružily zdravotní potíže, nezištněji kamarádovi věnoval. Ten nasadil razantní terapii a z dogy vyšly po krátké době dvoje dámské kalhotky a vyzvracela podprsenku (tehdy se uvedená část prádla ještě nosila). Pes se uzdravil a velice si kolegu oblíbil. Dokonce víc, než bylo okolí zdrávo. Jednoho chladného rána se kamarád chystal na dopolední objížďku obvodu. Probíral cestu se zimomřivým veterinárním technikem, který se zahříval sedě na zapnutých akumulačních kamnech. "Nepotáhnu psa s sebou, nechám ti ho tady," sdělil kolega a odjel. Když se před polednem vrátil, nebohý technik se silně vrtěl, ale stále na kamnech. Před ním stála naježená doga. Její odvolání bylo dílem okamžiku a technik ulehčeně slezl. "Jak jsem se hnul, vrčela a cenila na mne zuby," žaloval. "Bylo to strašné. Myslím, že už nikdy nebudu mít děti," bědoval, neb to byl mládenec pohledný a měl před svatbou.

Zpracovala: Klementová Hana